Kouzlo starých knoflíků
Žila byla jedna malá holčička. Ne moc hubená, ne moc tlustá, ne moc zlobivá, ne moc hodná. A tohleto děvčátko již od malička zaujalo vše co cinkalo nebo se třpytilo a blýskalo. Dokázala fascinovaně hledět na jantarový nárámek, aniž by tušila jak mocnou silou přírody taková věc vzniká. Neznala ještě hodnotu zlata, šťastně si přebírala tretky z běžného kovu, sklíčka a lesklé knoflíky uschované v malé krabičce. Potom povyrostla a záliba ji nepřešla, jen se se stoupajícím věkem přetvářela. Ve výkladech starožitnictví zaujatě prohlížela filigránové šperky ze stříbra, zamilovala si secesi se všemi těmi ozdůbkami a kličkami. A tajně kdesi v hloubi duše chtěla taky něco takového umět vytvořit. Ale toto přání bylo tak hluboko, že si ani ona sama netroufla uvěřit, že by něco takového bylo možné. Pak byly na čas dětské sny zapomenuty a nastalo období praktické a strohé reality. Ale tajná přání a touha něco tvořit jenom spaly a sbíraly odvahu vytrysknout na povrch. Trvalo to dlouho, než překonaly nedůvěru ve vlastní schopnosti teď již velké holčičky a donutily ji vytvořit první kus z korálků, které se třpitily a blýskaly. Dětské sny se vrátily v podobě jednoho starého knoflíku, který nosila na svetru snad černé barvy její maminka a který teď zdobí náramek s názvem Kouzlo starých knoflíků.
Když jsem vymýšlela nějaké zajímavé zapínání na svůj nenovější náramek, napadl mě knoflík. A tenhle památeční tam pasoval přímo báječně. Barvu svetru si opravdu nepamatuji, utkvěly mi v paměti jen ty knoflíky.